Kapitola 14.

21. července 2012 v 18:32 |  Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák

Plánek je konečně hotov!



Záhadný příchod studentů ze Zapovězeného lesa se už rozkřikl po škole. Takže když procházeli chodbami, ze všech dveří zvědavě vykukovali studenti i profesoři.

U kamenného chrliče, který sloužil jako tajný vchod do Brumbálovy pracovny, profesorka McGonagallová řekla heslo a socha se začala hýbat. Odhalila tak pohyblivé schodiště. Všichni vstoupili a nechali se vyvést až nahoru.

Brumbál už na ně čekal. Zprávy se tu šíří opravdu rychle. ''Profesore Bowsone, rád vás zase vidím!'' uvítal ho klidným hlasem. ''Profesorko, mohla byste ty hochy zavést do vedlejší pracovny, dát jim něco k jídlu a přijít pak za námi?'' Pak se otočil ke trojici přátel: ''S vámi si promluvím za chvíli. Zatím si trochu odpočiňte.''

Zmizeli v ředitelně a McGonagallová odvedla trojici do vedlejších dveří. Jakmile se na stole objevily obložené chleby, zmizela také.

Chvíli bylo ticho. Pak se první ozval Remus: ''Co myslíte, že s námi udělají?''

''To záleží na tom, co Bowson řekne Brumbálovi,'' odpověděl Sirius a mimoděk se zakousl do chleba.

''No, snad to tak hrozné nebude. Připadal mi celkem fajn,'' řekl James a vzal si také něco k jídlu.

''Každopádně - ať řekne cokoli, nebudeme se zmiňovat o tom vlkodlakovi, dokud nebudeme muset, jo?'' zoufal si Lupin.

''Jasně,'' přikývl Potter. ''Taky bych se nezmiňoval o tom, proč se Peter dostal do té skříně.''

Na tom se shodli všichni.

Než stačili dojíst, vstoupila do místnosti profesorka McGonagallová. ''Profesor Brumbál na vás čeká.''

Odložili chleby a tiše ji následovali. Ve dveřích pracovny potkali Bowsona, který na ně mrkl a zmizel dole v chodbě.

Brumbálova pracovna byla plná různých přístrojů - blýskaly se a tiše bzučely. Na stěnách visela spousta obrazů s bývalými řediteli školy. Uprostřed místnosti stál stůl a za ním pohodlné křeslo, ve kterém seděl Brumbál.

Tvářil se přísně, ale bylo na něm poznat, že je potěšen. ''Posaďte se,'' pokynul třem přátelům ke křesílkům, která se tu zhmotnila jen tak ze vzduchu. ''Pan profesor Bowson mi pověděl, proč jste do té skříně vlezli a jak jste si tam vedli. Řekl mi všechno...'' Významně se odmlčel a sledoval jejich reakci.

Remus byl nervózní, ale úspěšně to skrýval. Sirius s Jamesem se snažili tvářit lhostejně.

''Neměli jste do té skříně vůbec chodit, ale zavolat nějakého profesora,'' zlobil se ředitel. Pak ale najednou obrátil: ''Bylo od vás statečné, když jste se vydali hledat svého kamaráda.'' Usmál se, ale bylo na něm poznat, že ať mu Bowson navykládal cokoli, moc tomu nevěří.

Studenti si mezi sebou rychle vyměnili nenápadné pohledy. Čekali všechny možné tresty, ale to, že je zrovna teď někdo prohlásí za statečné, rozhodně ne.

Brumbál ale pokračoval: ''Profesor Bowson to alespoň tvrdí a pevně se za vás postavil. Věřte mi, že kdybych chtěl, dozvím se celou pravdu.''

James lehce přikývl. Remus zkoumal něco důležitého na koberci a Sirius se díval všude možně jen ne Brumbálovi do očí.

''Chcete něco dodat?'' zeptal se ředitel.

''Pane profesore, my nechtěli,'' začal Remus.

''Byla to nehoda,'' pokračoval Sirius.

''Jen jsme tam nechtěli nechat Petera samotného,'' dodal James.

''Dobře, dobře,'' řekl rezignovaně Brumbál. Kdyby chtěl od nich slyšet úplně všechno, musel by je k tomu přinutit. Když nad tím tak přemýšlel, ani o celou pravdu nestál... Hlavně že jsou všichni živí!

''Takže vám všem uděluji...'' Brumbál pokračoval. Teď to přijde, pomyslel si Sirius. ''Každému po padesáti bodech za záchranu Petera Pettigrewa a profesora Bowsona.''

Všem třem spadla čelist překvapením.

''Díky!''

''Jen bych byl rád,'' dodal profesor, ''kdybyste příště nebyli tak unáhlení a nejprve si všechno pořádně promysleli.''

Horlivě přikývli - teď by odkývali snad všechno. To nebyla snad ani pravda - tak lehce z toho vyvázli!

''Teď můžete jít,'' propustil je ředitel.

Přátelé se s ním rozloučili a vyšli na chodbu.

Když byli dost daleko, ozval se první Sirius: ''To dopadlo přímo skvěle, co?''

''To mi povídej,'' oddychl si Remus. ''Neměli bychom se stavit na ošetřovně, jestli tam není Bowson, abychom mu poděkovali?''

''Jo, půjdeme,'' přikývl James. ''Díky němu to šlo takhle lehce...''

Vyrazili tedy k ošetřovně. Červíček spal na druhé straně místnosti a Bowson tam byl samozřejmě také. Když vešli, usmál se a zamával na ně, ať jdou dál.

Nejprve mu poděkovali a pak si ještě chvíli povídali. Asi za patnáct minut je madam Pomfreyová vyhnala - ať si jdou odpočinout a profesor potřeboval klid.

V nebelvírské věži už historku o jejich příchodu ze Zapovězeného lesa slyšel od Michaela každý. Teď si to všichni chtěli poslechnout z první ruky.

Dobré tři hodiny byli James, Sirius a Remus středem pozornosti. Konečně celá kolej slyšela většinu detailů a ti tři se mohli vytratit do svého pokoje.

Sirius sebou plácl do postele, James si sedl k němu a Remus se posadil do křesla kousek od nich.

''Víte, co nám ta návštěva u Brumbála dala?'' zeptal se po chvilce Sirius.

''Sto padesát bodů pro Nebelvír a slávu?'' nadhodil s úsměvem James.

''To taky,'' usmál se Sirius. ''Ale Brumbálova pracovna byla poslední místnost, kterou nemáme namalovanou v Pobertově plánku!''

''To je fakt!'' vyskočil Remus z křesla. Vytáhl z hábitu plánek a posadil se k přátelům na postel. ''Tak to dokreslíme.''


Poslední školní dny proběhly skvěle. Červíčka pustili z ošetřovny za dva dny, profesor Bowson se z ní dostal už další den. Do konce roku však zůstal v Bradavicích a při každé vhodné příležitosti se pustil do řeči s Jamesm, Remusem a Siriusem.

Čas ubíhal až moc rychle a ani se nenadáli a byl tu poslední večer a večeře na rozloučenou.

Nebelvír opět vyhrál školní pohár - s menší pomocí těch sto padesáti bodů. Celá Velká síň byla vyzdobena zlatými a červenými prapory s nebelvírským lvem.

Brumbál vstal a všichni utichli. ''Tak máme další rok za sebou,'' začal ředitel. ''Letošní školní pohár opět vyhrál Nebelvír!'' Čtyři koleje začaly tleskat a Brumbál předal pohár profesorce McGonagallové - ředitelce Nebelvíru. ''Výborně, Nebelvíre!'' pogratuloval, když potlesk ustal. ''Dále to už moc prodlužovat nechci. Jen vám chci popřát pěkné prázdniny a doufám, že se tu prvního září opět sejdeme.'' Pak tleskl a na stolech se objevila báječná hostina.

Po večeři se všichni odebrali zpět na koleje, aby si zabalili věci na zítřek.

''Vy si nezabalíte?'' zeptal se Peter přátel a prohledával kouty pokoje, aby objevil zatoulané věci.

''Samozřejmě, že si zabalíme,'' usmál se Sirius. Máchl hůlkou nad svým kufrem a vyřkl: ''Balit!'' Jeho věci se krásně naskládaly do kufru. ''Jednoduché!'' prohlásil Black a položil se na postel.

''Taky si myslím!'' zasmál se James a s Remusem si zabalili stejným způsobem.

''Vám se to řekne,'' řekl schlíple Červíček. ''Mně tahle kouzla nikdy moc nešla.''

Přátelé ho ještě chvíli nechali se trápit. Pak to ale Remus nevydržel a kouzlem mu kufr také sbalil.


Druhý den museli vstávat brzy, aby stihli vlak domů. Na nádraží v Prasinkách se nyní mačkali všichni studenti a hledali si volná místa.

Remus, James, Sirius a Peter se rozloučili s Hagridem a také nastoupili. Opět si zabrali jedno kupé a užívali si poslední společné chvilky. Vlak ujížděl krajinou prozářenou sluncem a všichni se těšili na dva měsíce prázdnin.

Nádraží King's Cross v Londýně se už zaplnilo rodiči. Jakmile přijel vlak, nastal naprostý zmatek. Děti měly plné ruce kufrů a cpaly se na nástupiště. Jejich příbuzní je zase hledali, aby se s nimi mohli přivítat.

Pro Jamese a Siriuse přijel pan Potter, pro Remuse oba rodiče a pro Petera matka.

''Tak jak jste si užili školu?'' usmál se pan Potter na čtveřici, když se přivítali.

''Přímo skvěle, tati,'' oplatil mu syn úsměv.

''Siriusi, psal nám tvůj strýc, že se sem dnes nedostane, ale během týdne se u nás staví,'' poinformoval je Jamesův otec.

''Opravdu? To je bezva!'' zaradoval se Sirius.

''A vy dva,'' otočil se pan Potter k Remusovi a Peterovi, ''když budete moci, byli bychom rádi, kdybyste se u nás o prázdninách zastavili.''

James a Sirius se radovali, že budou celé dva měsíce spolu. A Sirius si pomyslel, že by mohl prožít konečně klidné prázdniny.

Pak se všichni rozloučili a každý vyrazil domů jiným směrem.


© 2005 Krysa z bambusového háje

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terezka Terezka | 22. listopadu 2013 v 18:39 | Reagovat

Tohle byla dokonalá povídka s HAPPY ENDEM :-) prostě úžasné :-) ukázala mi slzička :-) jdu teď hledat nějaké další tvoje povídky, protože píšeš fakt úžasně ;-) příjde mi to jako čast HP knih :-)

2 Syd Syd | 25. listopadu 2013 v 17:23 | Reagovat

[1]: Děkuju za všechny tvoje komentáře - jsem fakt nadšená, když se někomu líbí nějaký můj výtvor :-)
Mojí práci najdeš na těhle stránkách nebo odkazech z těhle stránek, poslední dobou ale vystupuju pod přezdívkou Syd ;-) Ale na HP už další povídku nemám, tohle bylo všechno, co jsem na tohle téma napsala...
Ještě jednou mockrát díky!!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama