Kapitola 13.

21. července 2012 v 18:39 |  Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák

Uvnitř Rozplývavé skříně



Ocitli se uprostřed celkem prostorné místnosti. Byla úplně prázdná, jen přímo před nimi byly dvoje lakované dveře.

James se rozhlédl kolem sebe: ''Nemyslím, že bychom se měli rozdělit...''

''Asi máš pravdu,'' přikývl Sirius. ''Do kterých půjdeme?''

''Tak do každých nahlédneme a pak si vybereme,'' nadhodil Remus a přistoupil k nejbližším dveřím. Všichni tři stále drželi zdvižené hůlky, postavili se tak, aby nebyly přímo před dveřmi a Lupin prudce otevřel.

Těsně za prahem se táhla kolmá skalní stěna - střemhlav dolů, na dno ani nebylo vidět. Všude okolo viděli jen jasně modrou oblohu bez jediného mráčku.

Sirius se vyklonil a podíval se pod sebe. ''Tak tam asi ne... Zkusíme ty druhé.''

Tentokrát se kliky ujal James. Za dveřmi se rozprostíral prosvětlený les. ''To vypadá líp. Jdeme?''

Všichni tři vkročili na vlhkou lesní půdu a rozhlédli se. Vchod okamžitě zmizel.

''Zkusíme hůlku,'' navrhl Sirius. Položil si svou hůlku na dlaň a pošeptal: ''Ukaž mi cestu!'' Normálně by se hůlka měla otočit k severu, ale teď se na Siriusově dlani začala kroutit. Po několika vteřinách se postavila a špičkou ukazovala vzhůru.

''Hm, zajímavé!''

''Tak to se mi ještě nikdy nestalo,'' řekl nevěřícně James. ''Vypadá to, že v tomhle případě nám nebude hůlka nic platná.''

''Třeba to něco znamená,'' zamyslel se Remus. ''Relativně jsme ještě pořád v Bradavicích. Přemístit jsme se přeci nemohli...''

''Chceš říct, že jsme v nějaké tajné chodbě nebo místnosti na hradě, která je jenom očarovaná?'' zeptal se Sirius.

''Je to dost pravděpodobné...''

''Ale co znamená ta hůlka?'' zajímal se James.

''Moment!'' zarazil ho Sirius. ''Co když nám neukazuje na sever, ale cestu, kterou máme jít.''

''No, tak to zkusíme,'' navrhl James a ještě jednou se rozhlédl kolem. ''Támhle je nějaký kopec - hůlka ukazovala nahoru, tak půjdeme nahoru, ne?''

Prodírali se houštím dobrou hodinu. Čím blíže byli ke kopci, tím hustší bylo křoví.

''Odtamtud to vypadalo blíž,'' řekl zadýchaně Remus. ''Zkus ještě jednou hůlku.''

Sirius ho poslechl a hůlka stále ukazovala nahoru.

''Jestli je tohle všechno, co nám Rozplývavá skříň předvede, tak teda nevím,'' prohlásil znuděně Sirius. ''Když se budeme jenom potloukat po lese, tak Červíčka nenajdeme!''

Škrábali se do kopce, který se v polovině začal měnit v holou skálu.

''Ty kameny se nějak začínají drobit,'' postěžoval si James. ''Chtělo by to schody. Sttairous!'' Pod nohami se jim okamžitě začalo tvarovat strmé schodiště, které vedlo až na vrchol. Teď už byla skála schůdnější.

''To je lepší!'' pochvaloval si Sirius i Remus.

James vyrazil jako první, za ním šplhal Remus a skupinku uzavíral Sirius.

Konečně Potter dosáhl posledního schodu a rukou nahmátl trávu. Vytáhl se nahoru a rozhlédl se. Vypadalo to, že se ocitl na nějaké louce.

''Je to dobré,'' řekl a pomohl Remusovi.

''Sakra!'' ozval se jim Sirius za zády. ''Co takhle mi pomoct!?''

Oba se prudce otočili, aby zjistili, co se stalo. Sirius visel na posledním schodě a snažil se na něm udržet. James s Remusem se k němu okamžitě vrhli a za zápěstí ho vytáhli.

''Co se stalo?''

''Ty tvý zázračný schody moc dlouho nevydržely!'' prskal udýchaně Sirius. ''Začaly se mi rozpadat pod nohama!''

''Promiň,'' hlesl James a zatvářil se rozpačitě.

''Říkal jsi, že je to nuda, tak sis užil aspoň trochu zábavy,'' ušklíbl se Remus.

''Jo, hrozně zábavné!'' odsekl mu Sirius a vytáhl hůlku, aby si ujistili směr další cesty.

Než však stačil pronést zaklínadlo, zaslechli zvuk, jako když se něco se spoustou drobných nožiček prodírá vysokou trávou.

''Slyšeli jste?'' špitl Remus.

James se otočil: ''Co TOHLE sakra je?!''

Blížila se k nim obrovská černá stonožka. Měla tak deset metrů a právě se nad nimi vztyčila. Všichni tři vzhlédli k tomu, co evidentně byla hlava.

''Myslíte, že si nás to všimlo?'' zeptal se tiše Remus.

''Vypadá to, že jo,'' řekl s nadšením v hlase Sirius.

Stonožka se teď začala přesouvat ke třem přátelům a zřejmě měla v úmyslu je srazit zpátky ze skály.

''Impedimenta!'' vykřikl Sirius. Kouzlo ale moc nezabralo. Zvíře se jen zapotácelo a jakmile nabralo zpátky svou rovnováhu, zaútočilo znovu. Stonožka otevřela až neuvěřitelně obrovskou tlamu plnou ostrých zubů a vrhla se po Jamesovi. Ten rychle uskočil, padl k zemi a křikl: ''Překážecí kouzlo na nic nebude!''

''Zkusíme - to - všichni - najednou!'' vyhýbal se Remus útokům velkých zubů. ''Na tři! Raz - dva - tři!''

''MDLOBY NA TEBE!'' Vykřikli svorně. Tři proudy světla narazily stonožce do břicha. Okamžitě se zapotácela, naposledy chňapla po Siriusovi a spadla do trávy.

''Tak - to bychom měli,'' zvedal se ze země James.

''Zajímavé zvíře! Nevybavuji si, že bych o něm něco četl,'' prohlásil Remus a prohlížel si stonožku.

''Měli bychom jít dál, než se to probere. Nevím, jak moc bude kouzlo působit,'' řekl Sirius a mimoděk se rozhlédl, jako by hledal ještě nějakou příšeru. Pak pošeptal: ''Ukaž mi cestu!'' Hůlka se otočila směrem, kterým před chvílí přišla stonožka.

Vydali se přes louku a asi po půl hodině narazili na malý srub. Když se znovu zeptali na cestu, hůlka ukázala na dveře.

James zkusil kliku, ale otevřít nešlo. ''Zamčeno!''

''Pusťte mě k tomu,'' procpal se dopředu Remus. ''Alohomora!'' a zámek se odemkl.

Místnost, na kterou se jim naskytl pohled, byla prostorná a na druhé straně byly zase dveře. Strop byl začarovaný podobným kouzlem jako strop v bradavické Velké síni a ukazoval zataženou noční oblohu. Jakmile přešli práh, mraky se roztáhly a ukázaly úplněk.

Ten okamžik se událo hned několik věcí najednou. Remus vykřikl a začal se měnit ve vlkodlaka. Než stačili pořádně zareagovat, vyřítil se na skupinku další vlkodlak. Remus však vyrazil proti němu a zdržel ho na takovou chvíli, jakou James a Sirius potřebovali, aby se mohli proměnit.

Společnými silami vlkodlaka přemohli a vyrazili přes místnost ke dveřím. Sirius skočil na kliku a otevřel. Jen, co vyšli ven, se Remus změnil zpět v člověka a přibouchl dveře. Sirius s Jamesem se proměnili také.

''Co tohle mělo znamenat?!'' vztekal se Lupin.

''To nevím, ale měli jsme štěstí, že jsme s sebou měli vlkodlaka,'' lapal po dechu Black.

Zatímco se ti dva dohadovali, James se rozhlédl, kde to vlastně jsou. ''Podívejte, to je Vstupní síň!''

Sirius s Remusem okamžitě zmlkli a otočili se.

''Myslíte, že je možné, že bychom byli zpátky?'' zauvažoval Potter.

''To sotva!'' ušklíbl se Sirius.

''Hele! To je Snape!'' ukázal Remus na Severuse, který vycházel z Velké síně. ''Co tady dělá?''

Nevěřícně zírali na Snapea. Jenže z protější místnosti právě vešli další Remus, Sirius a James a začali se dohadovat se Snapem.

''Co se to sakra děje?!'' zeptal se Sirius a prohlížel si sám sebe.

''Moment - tohle se přeci už jednou stalo!'' zarazil se Potter. ''Podívejte, teď Srabus mě a Siriuse odhodí na tamhletu zeď.'' A opravdu se tak stalo.

Přesně tohle prožili před několika měsíci. Remus je tehdá zachránil před dalším školním trestem, když je varoval před Filchem. Vypadalo to, že je jejich dvojníci, kteří teď zápasili se Snapem, ani Snape nevidí.

''Jako kdyby ta místnost přehrávala tu vzpomínku...'' vydechl Remus.

''Měli bychom pokračovat,'' připomněl jim James.

Prošli kolem Filche, který teď vystřídal čtyři studenty, kteří rychle opustili místnost, a zamířili do Velké síně. Místo pěti dlouhých stolů však viděli jen temný pokoj. Právě kolem nich prošly dvě osoby a hádaly se. Sirius poznal, že jde o přijímací pokoj i nich doma a že ty dvě osoby je on sám a jeho matka.

Remus s Jamesem se podívali na svého kamaráda. Black chvíli scénu pozoroval se zatajeným dechem. Pak se otočil a bez jediného slova vyšel z pokoje.

Ovšem místo prostorné vstupní haly velkého domu Blacků se ocitli v domě Potterových. Stáli na odpočívadle nad schody a sledovali Jamese, jak tajně poslouchá rozhovor svých rodičů. Nebylo moc dobře slyšet, ale pochopili, že jde o Brumbála a nějaké lidi kolem něj.

Všichni tři proběhli po schodech kolem Jamese a zamířili ven z domu.

Vešli do rozbitého pokoje Chroptící chýše, kde Remus jako vlkodlak právě trhal starou pohovku. Pak se ale v předsíni ozval zvuk, jako když někdo zakopl.

''Slyšeli jste?'' špitl Remus. ''Tenhle zvuk sem nepatří. Když se tohle stalo, ještě jste za mnou nechodili a nikdo jiný do Chroptící chýše nevkročil.''

Sirius vykročil ke dveřím a zavolal: ''Haló!''

''Expelliarmus!'' zaburácel postarší muž z chodby. Vypadal vystrašeně a neuvěřitelně vyčerpaně.

James byl však rychlejší: ''Protego!'' Vyčaroval nad sebou a svými přáteli zářící štít, od kterého se kouzlo starého pána odrazilo a zasáhlo zeď kousek od nich.

''Expelliarmus!'' vykřikl Remus. Muži vylétla z ruky hůlka a svezl se k zemi.

''Kdo jste? Vás jsem tu ještě neviděl,'' lapal po dechu. ''A jak to, že mě vidíte?''

''My totiž nejsme vzpomínka,'' vysvětlil mu stručně Sirius.

''Víte, že je tu vlkodlak?'' ignoroval jeho odpověď stařec.

''Ano, víme. Ten vám ale nic neudělá,'' utěšoval ho Remus. Pojďte dolů - tam budeme mít klid.''

Sešli dolů a usadili se v přístěnku pod schody.

''Můžeme se zeptat, kdo jste?'' začal Sirius.

Muž se po něm vyděšeně podíval, ale pak se vrátil do reality. ''Jsem Albert Bowson.''

''Profesor Bowson!'' vyhrkl na něj Lupin. ''Vy jste ten, co se tu ztratil před pár lety?''

''To už je to tak dlouho? Ani nevím, jak dlouho tu bloudím. Zamotal jsem se v těch vzpomínkách - některé jsou moje a jiné zase hradu.''

''Hradu? Jak to myslíte?'' zajímal se Potter.

''No, některé nejsou moje, ale dějí se scény, které se dříve odehrály v Bradavicích."

''Aha. Proto jsme vás našli u toho vlkodlaka!'' pochopil profesorovo vysvětlení Sirius.

''A kdo jste vlastně vy a co tu děláte?''

''Já jsem Remus Lupin,'' ujal se představování Remus. ''A tohle jsou Sirius Black a James Potter. Jsme studenti Bradavic. V Rozplývavé skříni se nám ztratil kamarád, tak jsme ho šli hledat.''

''Jo, já vyrazil taky někoho hledat,'' posmutněl Bowson. ''Našli tenkrát toho studenta?''

''Ano. Slyšel jsem, že ho našli,'' odvětil Lupin. ''Víte, pane profesore, četli jsme v té skříni, že když se nebudeme bát, projdeme bez problémů. Tak jsme to chtěli zkusit...''

''Nevšiml jste si tu něčeho divného?'' přerušil Remuse Black.

''Máš pravdu, občas jsem narazil na dveře, které do vzpomínek nepatřily, ale nešly mi otevřít.''

''Tak je zkusíme najít!'' usmál se James, vstal a zamířil zpátky na schody. Ostatní ho následovali.

Po Chroptící chýši je pro jistotu vedl Remus. To kdyby se dostali ven a profesor si o svém dobrodružství povídal s někým jiným (třeba s Brumbálem), aby mu neuklouzlo, že se v Chroptící chýši Sirius i James také vyznají.

Když dorazili do podkroví, objevili ony dveře, o kterých mluvil Bowson. Otevřít nešly - dokonce ani zaklínadlem ''Alohomora''.

''Tak zaklínadla nám tu nepomohou,'' řekl pomalu Sirius. ''Co zkusit hrubou sílu?''

''Myslíš, že je máme zkusit vyrazit?'' zeptal se James. ''To se mi líbí!''

Sirius přikývl. Pak spolu s Jamesem a Remusem se opřeli se dveří. Po několika perných minutách panty povolily a tři přátelé se vřítili do místnosti plné zrcadel. Bowson je následoval. Přítomnost studentů mu vrátila náladu i naději v návrat do normálního světa.

''To je sice pěkný,'' prohlížel se Remus zrcadla. ''Ale k čemu nám to je?''

''Podívejte! To je Červíček!'' křikl James. Místo jednoho zrcadla bylo sklo, za kterým se krčil Peter. ''Hej, Červíčku!'' zabušil Potter na sklo, aby si ho Pettigrew všiml. Ten sice zvedl oči a zadíval se na své přátele, ale vypadalo to, že nevěří vlastním očím.

''Zůstaň tam, Petere!'' přidal se Remus, pak se otočil k Bowsonovi: ''Pane profesore, dostanete se dovnitř?''

''Zkusím to, radši kousek ustupte,'' vytáhl profesor hůlku. Vyšlehl modrý záblesk a sklo popraskalo. Pak do něj lehce klepl a okno se jim vysypalo pod nohy.

''Červíčku, to jsme my. Prober se!'' řekl mu Sirius a s Jamesem mu pomohli se postavit.

''Kluci, jste - to - vy?'' zeptal se vyděšeně Peter. ''Myslím - jako - opravdoví?''

''Jo. Přišli jsme pro tebe,'' odpověděl mu Black.

''Pane profesore, tohle je Peter Pettigrew. Ten, pro koho jsme sem původně šli,'' představil Remus profesorovi Červíčka.

''Tak se pohneme dál, ne?'' přerušil ho Sirius, který už měl těch zdvořilostí dost. ''Ukaž mi cestu!'' Hůlka se otočila směrem do chodby, ve které našli Petera.

''Lumos!'' pošeptal profesor a rozsvítil hůlku tak, že ozářila půl chodby. Po několika metrech se začala chodba měnit v tunel, který ústil do temného lesa. Červíček byl zřejmě v šoku a James ho musel podpírat, aby se vůbec udržel na nohou.

Musel být už den, ale les byl tak hustý, že nebylo vidět skoro ani na krok. Sluneční paprsky sem pronikaly jen občas. Bowson nechal hůlku svítit. Petera se teď ujal Remus a Sirius s Jamesem byli ve střehu, kdyby je napadla další příšera.

''Ale vždyť je tohle Zapovězený les!'' zavětřil Sirius a usmál se.

''Jsi si jistý?'' zapochyboval James.

''Věř mi, tenhle les poznávám!'' významně se na něj podíval Black.

''Ale jak tohle víte? Myslel jsem, že je sem žákům vstup zakázán...''

''No, víte,'' začal pomalu Sirius a litoval toho, že se o Zapovězeném lese vůbec zmiňoval. ''Občas tak trochu porušíme školní řád... Párkrát jsme se dostali i do lesa...''

''Aha. No, nejsem váš učitel, tak vám za to nebudu hubovat,'' ujistil je profesor. Pak na ně mrkl: ''Taky jsem se vydal do Rozplývavé skříně a Brumbál byl proti. Abych řekl pravdu, udělal jsem to tajně.''

James se ušklíbl na Siriuse, že je profesor na jejich straně.

''Takže - jestli jsme opravdu v Zapovězeném lese,'' řekl Sirius, ''tak je hrad směrem na sever... A jestli ne, tak nás hůlka pošle někam dál... Ukaž mi cestu!'' Hůlka ukázala někam mezi stromy.

Začali se tedy prodírat houštím. Nebyla to dvakrát nejlepší cesta. Všude bylo trní, nízké větve a příliš vysoká tráva. Navíc se museli chovat tiše, aby nepřilákali pozornost nějakého tvora, o kterou nestáli. Po několika minutách měli všichni potrhané pláště a krvavé šrámy.

''Poslyšte,'' řekl tiše Bowson, když se snažil vymotat z obří pavučiny, ''říkali jste, že jste se sem občas dostali. Na jaké tvory jste tu narazili?''

''No, je tady dost kentaurů - většinou nejsou špatní, ale někdy s nimi není řeč,'' začal Remus. ''Pak nějací jednorožci, normální lesní tvorové a občas něco přerostlého...''

''Taky tu běhá vlkodlak,'' přidal se Sirius. Ale když viděl profesorův výraz, rychle dodal: ''Ale ještě není úplněk.''

''Dobře. Říkal jsi, něco přerostlého - co jsi tím myslel?'' zeptal se profesor.

''Co - třeba - '' polkl na sucho James a ukázal někam Siriusovi přes rameno, ''pavouky?''

Všichni se prudce otočili. Právě se kolem nich začal stahovat kruh obrovských pavouků. Byli velcí více než metr, od lesklých očí se jim odráželo světlo z hůlky a všude znělo cvakání kusadel.

To už měl v ruce hůlku i Remus. Blížil se k němu jeden z pavouků a Remus vykřikl: ''Arania exhuma!'' Zeleně se zablesklo, příšera odletěla několik metrů a padla na zem mrtvá.

Profesor kolem sebe metal ohnivé koule: ''Snažte se je dostat co nejdále od nás!''

''A co si myslíte, že děláme?'' zavrčel Sirius. Vten okamžik se mu kolem kotníku obtočila pavučina a vytáhla ho hlavou dolů do vzduchu. Přímo nad ním na stromě seděl pavouk a chystal se ho sežrat. Sirius se přetočil a zahnal pavouka, pak vykřikl: ''Diffindo!'' Tím přetrhl pavučinu a tvrdě dopadl vedla svých přátel.

''Dobrý?'' zeptal se přes rameno James.

''Myslím, že jo,'' otřel si Sirius pramínek krve, který mu vytékal z rozseklého rtu.

''Hoši, dostaňte se co nejblíže k sobě!'' křikl na ně profesor. Když ho poslechli, vyčaroval nad sebou i studenty jakýsi světélkující kryt. Ať to bylo cokoli, udrželo to pavouky v uctivé vzdálenosti. Ty, co se chtěli dostat dovnitř, smetl zpět proud energie.

''Pane profesore, co je to?'' zeptal se Sirius.

''To je štít,'' vysvětloval mu Bowson. ''Aby sis udržel od těla něco jako tohle,'' ukázal na pavouky.

''A jak se dá vyčarovat?'' zajímal se James.

''To záleží na schopnostech kouzelníka - podle toho, jak jsou velké, je velký i ten štít. Taky závisí na tom, co chceš zahnat. Když to jsou pavouci, končí zaklínadlo 'Arania'. Kdyby to byli třeba ptáci, končilo by 'Avis'. Pojďte, budeme pokračovat. Musíme postupovat pomalu...''

Vykročili mezi stromy. Štít je chránil, ale stejně několik pavouků na ně zaútočilo. Čím dále se ubírali, tím méně bylo příšer - evidentně tu měly hnízdo a nechtělo se jim od něj vzdalovat. Když konečně nebylo vidět žádného pavouka, profesor štít zrušil.

''Tak to bychom měli,'' řekl James a vykročil jako první. Ušel několik kroků a oznámil: ''Ta zem je nějaká měkká.''

Sirius se mu podíval pod nohy: ''Jamesi! To není měkká hlína, to je bažina!''

James se probořil už ke kolenům a bořil se ještě hlouběji. ''Zajímavý! Vůbec to nebylo poznat... Ale co takhle mě odtud dostat?'' To už měl bažinu k pasu.

Remus posadil Petera a chytil Jamese za ruku, Sirius ho vzal za druhou. Zabrali a vytáhli ho.

''Aspoň k něčemu to bylo,'' řekl profesor, ''víme, že tu ta bažina je.''

''Jo. Ale za jakou cenu,'' ucedil Potter. ''Koukněte, jak vypadám!'' Skoro až k hrudi byl pokryt bahnem. ''Pulírexo!'' A špína byla pryč.

''Pěkně provedené kouzlo,'' pochválil mu profesor. ''Teď se zeptej na cestu. Přes tu bažinu se mi moc nechce, bůhvíco tam číhá.''

Jenže hůlka ukázala přímo přes bažinu.

''Dobře tedy,'' řekl Bowson sklesle, ''tak si cestu aspoň trochu zpevníme.'' Chvíli čaroval a pak se jim pod nohama objevila vydlážděná pěšina.

''Takže jdeme?'' podíval se na trojici. ''Ale buďte ve střehu, můžou tam na nás čekat pěkné příšery...''

''My víme - učili jsme se to v obraně proti černé magii,'' odpověděl James.

''Samozřejmě... A kdo vás vlastně teď učí?''

''Profesor Burn.''

''Toho znám,'' usmál se profesor. ''To je dobrý učitel...''

Tím ukončili rozhovor a raději vyrazili do močálu.

Bowson opět rozsvítil hůlku a skupinu vedl. Po dlaždicích se šlo dobře a díky světlu je ani neobtěžovali bažinní tvorové. Jen občas se objevil nějaký bludníček a snažil se je zavést do močálu. Na obranu však stačilo jen, aby si ho nevšímali a drželi se za profesorem, který sledoval dlaždice.

Konečně bažiny přešli. Les byl teď mnohem světlejší a našli pěšinu, která vedla přesně tam, kam ukazovala hůlka.

Asi tak po půl hodině se objevili na místě, kde to už poznával i profesor - stáli u jezera na školních pozemcích. Všude se ozýval hluk bavících se studentů.

''No, snad to nebude zase nějaká vzpomínka,'' prohlásil Sirius. A vzpomínka to rozhodně nebyla. Když vyšli z lesa, studenti kolem se po nich otáčeli.

Určitě to musel být zvláštní pohled. Uprostřed dopoledne se z lesa vynoří čtyři bradavičtí studenti vedení nějakým postarším mužem. James a Sirius vystřídali Remuse a podpírali Petera. Remus s Bowsonem se zdviženými hůlkami a všichni potrhaní a poškrábaní.

Pak profesor křikl na nejbližší dva žáky: ''Hej, pojďte sem!'' Studenti třetího ročníku vyděšeně poslechli. ''Vemte ho na ošetřovnu,'' ukázal na Petera. Třeťáci nevěřícně převzali Červíčka od Blacka a Pottera.

Když odcházeli, Remus se rozhlédl a řekl: ''Pane profesore, raději bych za nimi ještě někoho poslal. Nevypadali, že by něco vyřídili - ti budou rádi, když najdou ošetřovnu...''

Profesor souhlasil a Lupin zavolal na Michaela Greenwooda. Nebelvírský odrážeč hned přispěchal - zvědavý, co se vlastně stalo, a šťastný, že si vybrali právě jeho.

Remus ho však zarazil dřív, než se stačil na něco zeptat. ''Michaele, můžeš jít za nimi k madam Pomfreyové? Řekni jí, že je Peter v šoku. Ať ho raději prohlédne.''

''Co se stalo?'' zeptal se Michael, když se konečně dostal ke slovu.

''To ti vysvětlí potom,'' odbyl ho profesor. ''Teď musíme za Brumbálem.''

Michael se už raději na nic neptal a spěchal za dvojicí táhnoucí Pettigrewa.

Po školních pozemcích se zrovna procházela profesorka McGonagallová s profesorkou Prýtovou a nějaký student je musel zavolat.

''Co se to tu děje?'' začala trochu navztekaně profesorka McGonagallová, pak se ale zarazila. ''Albert Bowson?''

''Ano, jsem to já!'' obdařil ji úsměvem.

''Ale jak jste se dostal ven? Hledali jsme vás a ...''

''To díky těmto studentům,'' ukázal na trojici stojící za ním.

''Zase vy tři? Co jste prováděli tentokrát?'' zeptala se profesorka už mírnějším tónem.

Než však stačili něco namítnout, Bowson řekl: ''Pomohli mně a ještě jednomu studentovi, kterého jsem poslal na ošetřovnu, ven z Rozplývavé skříně... Ocenil bych, kdybyste nás teď vzala k Brumbálovi. Rád bych si s ním popovídal.''

''Ale ovšem - pojďte,'' řekla stroze McGonagallová a vedla je přes pozemky do hradu.


© 2005 Krysa z bambusového háje

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terezka Terezka | 22. listopadu 2013 v 18:30 | Reagovat

Tohle byla nej nej nej kapitola :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama